Nejmladší dcera to prý zdědila po mně – říká manžel.

Chodí do třetí třídy, bere školu upřímně vážně, ale především ŽIJE

a z nějakých úloh, známek a poznámek si zas tak moc nedělá.

„Co bylo ve škole?“ ptáme se denně.

„Nic,“ slyšíme denně okamžitou odpověď.

„Proč tam teda chodíš,“přisadí si manžel.

Ale naša Johanka začne koulet očima a je jasné, že fakt přemýšlí, že by tam teda zitra už nešla.....

Dostane-li ve škole špatnou známku, než se naobědvá a přijde domů, pro spoustu jiných zážitků a podnětů na ni úplně zapomene.

Je šťastná, spokojená, sem tam nějaká pětka ji vůbec z míry nevyvede.

Nedávno si psala sama domácí úkol

a já jsem jen tak letmo sledovala, jestli píše.

No, museli jsme nakonec hodně mazat, přepisovat a opravovat.

„Mamko, ještě podpis,“ dožadovala se dcera mého podpisu pod tu mazanici.

Co si ta učitelka řekne???

 

Nakonec jsem jí úkol podepsala, Johanka se usmála a šla žalovat:

„Tatííííí, víš, že mamka dokáže úplně dobře napodobit tvoje písmo???"

Vím, že se to nemá. Ale občas to dělám:)