Bylo nám 15,

seděli jsme v lavicích a myslím, že i tupě zírali před sebe.

Nezáživná hodina ruštiny.

Ovšem to jsme ještě netušili, jaká šou nás čeká.

Učitelka totiž vymyslela téma, které většinu žáků zaujalo.

Rusky nám sdělila, že máme dvacet minut na to, abychom rusky sepsali, jak si náš život představujeme zhruba za třicet pět let, až nám bude 50.

Už to číslo nás uvedlo do úvah,

že nás učitelka nutí jakoby předem zrekapitulovat náš život,

protože padesátka (viděno očima - náctiletých) rovná se - závěr života.

A tak po krátkém rozmýšlení  všichni psali a psali, co jim ruská slovní zásoba stačila.

Vlastně všichni ne. Náš spolužák Robert byl hotov velmi rychle a seděl se založenýma rukama.

Učitelka nás po dvaceti minutách vyzvala, abychom svoje vize nahlas přečetli.

Většina se v padesáti (na sklonku života) viděla v kruhu své rodiny, obklopená vnoučaty, ve spokojeném manželství, jak odpočívá na výminku a věnuje se svým zálibám

(ti co jim ruština moc nešla psali, že se budou katáťsja na lýžach i na sánkach, protože si na víc slovíček nevzpomněli).

Přišla řada na Roberta, který se váhavě postavil v těsné lavici a klátivými pohyby typickými pro přerostlého puberťáka uchopil kus papíru na kterém stálo:

„Oj oj, kak mne búdět 50, ja budu adnoj nógoj v gróbe.“

(Překlad pro nedávno narozené: oj oj, až mě bude padesát, budu jednou nohou v hrobě).

Výbuch smíchu, učitelka zrudla a snažila se utišit hýkající třídu.

Jen Robert stál, ve tváři se mu nepohnul ani jeden sval a nepřítomně hleděl na učitelku.

Ta ho rusky vyzvala, aby pokračoval, jenže švarný jinoch už jen dodal mutujícím hlasem - a česky - něco v tom smyslu: stejně všeci umřem, tak co jako.

 

Vybavila se mi ta hodina ruštiny nedávno a už ani nevím proč.

Možná proto, že si čím dál víc uvědomuju, jak rychle čas pádí.

Jak se nám tenkrát ve školních lavicích zdál čas nekonečný, kolik je toho před námi, kolik snů, plánů a představ jsme o životě měli a ono to většinou bylo dost jinak.

 

Včera jsem v kostele viděla manželský pár.

Seděli v lavici přede mnou. Jí bylo šedesát, manželovi o pár let víc.

Seděli vedle sebe a při modlitbě Otče náš se chytili za ruce.

Dojalo mě to.

Před deseti lety jsem tuto paní připravovala k prvnímu svatému přijímání.

Staly se z nás přítelkyně.

Mluvila o svém nelehkém životě. Nejtěžší období zažila, když ji její příbuzná v práci obvinila z krádeže peněz. Zhubla tenkrát 20 kg, strašně ji to trápilo, ale cítila jen bezmoc...mimo jiné i tato zkušenost ji přivedla v padesáti letech velmi klikatou cestou k Bohu. Dnes za ni děkuje.

Dlouho prosila, aby dar víry dostal od Pána i její muž.

Po deseti letech si našel cestu k Bohu i on – přes vážnou nemoc.

Svůj život si představovala jinak, ale dnes za všechno děkuje, i za to těžké.

Mám se od ní čemu učit.