Archibald Joseph Cronin byl skotský lékař a spisovatel, světově známý autor mnoha realistických a sociálně zaměřených románů. Četla jsem od něj několik knížek, nejvíc mě zaujal jeho román: Klíče království nebeského.

Ukázka je ze situace, kdy se kněz modlí za svého přítele lékaře, který umírá při pomoci lidem, které postihla epidemie cholery, sám touto nemocí také nakažen. Zdravotní sestra – zbožná katolička - se rozčiluje:

 

„Byl ateista a vy jste mu jistě slibovali, že se mu dostane věčné odměny.....a přitom to byl nevěřící!“

„Bůh soudí nejenom podle toho, v co věříme......ale i podle toho, co děláme.“

„Nebyl katolíkem, ba ani křesťanem!“

„Jak vy definujete křesťana? Člověk, který chodí do kostela jeden den ze sedmi a lže, pomlouvá a podvádí bližních ostatních šest dní?“

Mírně se usmál. „Doktor Tulloch tak nežil. Umřel pomáhajíc druhým......jakoby byl křesťanem!“

Opakovala tvrdohlavě: „Byl volnomyšlenkář!“

„Dítě moje, současníci také pokládali našeho Pána za strašného volnomyšlenkáře.....proto ho ukřižovali.“

Zbledla. „Takové porovnání je neodpustitelné-neslýchané!“

„Možná ani ne, Kristus byl snášenlivý člověk – a pokorný.“

Líce se jí znovu zabarvily.

„Ustanovil jistá pravidla. Váš doktor Tulloch se podle nich neřídil. Vy jste to věděl. Proč jste mu na konci, když už byl v bezvědomí, nedal poslední pomazání?“

„Ne, nedal jsem mu ho, ale možná jsem to měl udělat.“

Stál a přemýšlel utrápeně. Ale po chvíli se rozveselil.

„A možná mu dobrý Pán Bůh i tak odpustí.“

Podíval se na ni otevřeně: „Copak vy jste ho neměli rádi?“

Sklopila oči: „Ano, ….....kdo by ho neměl rád.“

„Tak nedělejme ze vzpomínky na něho roztržky. Na jednu věc všichni zapomínáme. Učil nás to Kristus. Učí nás to náboženství......ale dnes na to nemyslíme, i když jsme to od mnohých slyšeli.

NIKDO, KDO MÁ PEVNOU VÍRU, NENÍ ZTRACENÝ.

NIKDO.

AŤ UŽ JE BUDHISTA, MOHAMEDÁN, TAOISTA.....NEJČERNĚJŠÍ KANIBAL, KTERÝ KDY JEDL MISIONÁŘE....

KDYŽ JSOU UPŘÍMNÍ PODLE SVÉHO VLASTNÍHO SVĚTA, BUDOU SPASENI.

TO JE VELIKÁ MILOST BOŽÍ.

Proč by On nepřijal před svoji soudnou stolici upřímného pochybovače s veselým mrknutím:

„No vidíš, přece jsem tady, i když Tě jinak učili. Vejdi do slávy, kterou jsi tak statečně zapíral.“