„No to se mi snad zdá? Většího blázna jsem neviděla,“ poznamenala kolegyně nad novinami u ranního kafíčka a kousla si s chutí do tvarohového koláčku.

 „Co tam píšou,“zajímala se tak napůl jiná kolegyně a upravovala si účes před zrcadlem. „Fanatik!, no poslouchejte: okresem projel Polák mířící na invalidním vozíčku do Říma, prý aby se poklonil papeži, no říkám,fanatik!“ četla s plnou pusou a kroutila hlavou.

Zbystřila jsem a nakoukla do novin na článek, který je tak pobouřil. Hovor už se stáčel k tomu, kde mají levnější rajčata a tak jsem si nerušeně přečetla co se stalo. 

Redaktorka oněch novin předjížděla na poměrně frekventované silnici první třídy mezi Rohatcem a Hodonínem vozíčkáře. Zastavila a myslela si, že možná potřebuje pomoc, ale jaké bylo její překvapení – onen muž se odrážel pouze levou nohou, další tři končetiny měl částečně ochrnuté a měl namířeno do Říma! Okamžitě začala nahrávat na diktafon jeho zpověď a její kolega cvakal fotoaparátem.

Norbert Piotrowski měl batoh ovázaný kolem hrudníku, na hlavě plátěný klobouček s velkým nápisem PL a do vozíku zapíchnutou vlaječku Polska. Jede z polského Těšína  a v Římě se chce poklonit a pomodlit u hrobu Jana Pavla II.

 „Budu tam myslet na všechny dobré lidi, kteří mi v životě pomohli,“ svěřil se novinářce. Mluvil o svém nelehkém životě  - kvůli poškozenému mozku se stal invalidním už v dětství, nemoc postupně pokračovala,  ochrnul na  3 končetiny, vrátil se z nemocnice neschopen pohybu. Umývali ho, krmili, nosili na záchod. Vážil jednu dobu 136 kg, uzavřel se do sebe, hodně kouřil a začal i pít. Až s novým tisíciletím se rozhodl skoncovat s depresivním životem – začal na vozíku trénovat, nejdříve kolem bloku domů, kde bydlel, pak kolem města, z Varšavy do Čenstochové  a nakonec si troufl na vozíčku i k moři. Teď jede přes celou Evropu do Itálie. Denně ujede 30 km.

„Celkem musím urazit na 3.000 km,“ usmívá se muž. S sebou má jen pár drobností, letáků. Žije z toho, co mu lidé dají, přespává na farách a občas i u lidí, kteří mu  poskytnou přístřeší. „Všechno nechávám v rukách Božích. Lidé jsou dobří, pomáhají mi,“ svěřil se muž nakonec.

 

Stává se, že na onoho muže občas myslím.

Vše se odehrálo v  červenci roku 2006, dojel nakonec do cíle své cesty?

Jakou důvěru, jak silnou víru musel tento muž mít v srdci. Pro některé lidi to bude jen blázen, ale v Božích očích…….

Vzpomenu si na něho, když se moc strachuju – o to co bude, neztratí manžel práci, nebudou děti zas nemocné, jak to vyřešíme s hlídáním, vyjde nám počasí na dovolené???

Všechno chci mít pod kontrolou…..

„Všechno nechávám v rukách Božích,“ řekl ten muž a myslel to doopravdy!

Důvěra Norbertova musela pohnout Božím srdcem, myslím si to.

Jel děkovat!

Věřím, že mu Bůh celou cestu žehnal a pomáhal a opatroval ho.

Kolik důvěry najde Bůh v mém srdci?

Věřím tomu, že je všechno v rukách Božích nebo věřím na náhodu?

Kolik toho chci mít pod kontrolou, ve svých rukách?