Absolvovali jsme s manželem třídílný seminář „Rodičovské zručnosti“, kde nám rodinní terapeuti radili jak na puberťáka, co v rodině zlepšit, kde děláme nejčastěji chyby, co bychom měli rozhodně změnit apod.

Byla jsem ráda, že jsme to absolvovali spolu.

Dověděli jsme se zajímavé věci a posunulo nás to o hodně dál.

Hlavně v komunikaci.

I když jsme spolu velmi často, neumíme spolu komunikovat.

Málo si říkáme, že se máme rádi.

Těžko se nám mluví o svých pocitech. Zraňujeme se, a nevíme o tom.

Málo se chválíme, oceňujeme, naše děti slyší víc kritiky a napomínání, než projevů lásky.

Dověděli jsme se, že v každém člověku jsou hluboce ukryté tohy: touha po lásce matky, touha po lásce otce, touha po lásce někoho blízkého a touha po lásce sama sebe.

Tyto touhy jsou v každém z nás,  a i když nám puberťák dává jasně najevo, že nás má „na háku“, stejně ta touha v něm je a vyjde jednou napovrch....

Zkušený terapeut nám řekl, že se setkává s mladými lidmi, kteří mu přiznávají, že si často představují svůj vlastní pohřeb. Představují si sebe, jak leží v rakvi a jejich blízcí je oplakávají. Právě kvůli tomu, aby zjistili, že je má někdo rád, protože to v reálném životě necítí...

Probírali jsme spoustu témat – o tom, jak komunikuje obviňovač, jak usmiřovač, o tom, jak je potřebné, aby rodiče byli jednotní ve výchově,

 jak je důležité, aby babičky a dědečci respektovali zodpovědnost rodičů za výchovu a jak by neměli zasahovat do výchovného působení rodičů,

o alkoholu, o používání facebooku a touze mladého člověka navazovat vztahy, o moci rodičů, kteří stanovují pravidla a hranice v rodině a o nezbytnosti důsledně je dodržovat,

hodně jsme se nasmáli,

snad i poučili z příběhů jiných, protože setkání probíhala v tak otevřené atmosféře, že jsme se dělili i o věci hodně osobní.

Na závěr nám vyplynula jedna věta: ZMĚŇ SEBE A ZMĚNÍŠ CELÝ SVĚT.

 

A pak jsem přišla domů a přečetla jsem si o tom, co kdysi řekla Matka Tereza:

"Myslím si, že svět je dnes úplně převrácený a tolik utrpení je tu proto, že je tak velice málo lásky v domovech a v rodinném životě. Nemáme čas pro své děti, nemáme čas na sebe navzájem, nemáme čas, abychom se těšili jeden z druhého. Nejhorší chudobou je osamělost a pocit, že nejste milováni. Dnes není nejhorší nemocí malomocenství nebo tuberkuloza, ale pocit, že je člověk nechtěný. Ve světě je větší hlad po lásce a ocenění než po chlebu."

Tak se těším na advent, na to kouzelné poetické období těšení se a čekání, kdy budeme mít na sebe víc času, třeba i díky vypnuté televizi.......u adventního věnce se budeme modlit za lidi, které nosíme v srdci,

za naše rodiče, sourozence a jejich rodiny,

za uzdravení Toníka, mladého chlapce, který čeká na transplantaci jater a za jeho mladou rodinu, aby to všechno zvádli,

za rozdělené rodiny, za nešťastné, osamělé, opuštěné, nemocné,  nemilované.........za celý svět a jeho bolesti.