Robert Boyd Munger: Mé srdce – Ježíšův domov

Jednoho večera jsem pozval Pána Ježíše Krista do svého srdce. A jaký byl jeho příchod! Nebylo to nic velkolepého, ani emociálního, ale něco velmi skutečného. V samém jádru mého života se něco změnilo.

Přišel do temnoty mého srdce a rozsvítil světlo.

Zapálil oheň v krbu a zahnal hlad. Kde bylo tísnivé ticho, zazněla hudba, prázdnotu naplnil svým nádherným milujícím společenstvím. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Pánu Ježíši otevřel dveře a litovat toho nebudu. V radosti z toho nově objeveného vztahu jsem Pánu Ježíši řekl:

„Pane, chci, aby toto mé srdce bylo tvé. Provedu tě kolem.“

 

První pokoj byla pracovna s knihovnou.

Tento pokoj mé MYSLI je velmi malý, má silné zdi, ale je velmi důležitý.

V jistém smyslu je to hlavní místnost domu. Vešel tam se mnou a prohlédl si knihy v knihovně, časopisy na stole, obrazy na stěně. Jak jsem ho pozoroval, začal jsem se cítit celý nesvůj. Kupodivu jsem na to všechno už nebyl tak hrdý jako dřív, ale jak jsem se rozhlížel kolem sebe, začalo mi být trapně.

Byly tam knihy, na které se svýma čistýma očima nemohl dívat. Na stole byla fůra škváru, které křesťan číst nemá.

A co se týče obrázků na stěně, totiž  MÝCH PŘEDSTAV A MYŠLENEK, někdy byly ostudné.

Obrátil jsem se k němu a řekl jsem: „Pane, vím, že tento pokoj potřebuje radikální  změny. Pomůžeš mi, aby to všechno vypadalo tak,  jak to vypadat má a aby byla každá myšlenka Tobě poddaná?“

„Samozřejmě“, řekl, „předně vezmi tyto věci, které čteš a na které se díváš, a které nejsou pravdivé a dobré a čisté, a které Ti nijak nepomáhají a vyhoď je. Na prázdné poličky dej biblické knihy, naplň knihovnu Písmem a rozvažuj o něm dnem i nocí (Jos.1,8). Co se týče obrazů na stěně, bude Ti dělat potíže  kontrolovat své představy, ale i zde je pomoc.“

Dal mi svůj portrét v životní velikosti. „Pověs to doprostřed na stěnu  své mysli,“řekl.

Udělal jsem to a během let jsem zjistil, že když je moje mysl, pozornost soustředěná na Ježíše samého, jeho čistota, jeho moc, zahánějí nečisté představy.

Tak mi pomohl zvládnout mé myšlenky.

 

Z pracovny jsme šli do jídelny, do prostoru CHUTI A PŘÁNÍ. Trávíval jsem tam dost dlouhou dobu a vynakládal jsem značné úsilí na uspokojování svých potřeb.

Řekl jsme mu: „Tento pokoj je velmi pohodlný a jistě Ti bude chutnat, co podáváme.“

„Tak co bude k obědu?“

„No,“ řekl jsem, „nejraději mám dobré maso, kukuřičné slupky, mláto, pórek, cibuli a česnek přímo z Egypta.“

Tyto věci jsme měl rád, světskou stravu. Když stál talíř před ním, nic neříkal. Ale viděl jsem, že nejí.

„Pane, nechutná Ti to? Co se děje?“

Odpověděl: „Jím maso, které ty neznáš. Chceš-li stravu, která opravdu nasytí, hledej vůli Otce, ne svá vlastní přání, ale snaž se uspokojit MNE a uvidíš, že Tě to nasytí.“

Tam u stolu mi dal zakusit radost. Splnění Boží vůle, jaká chuť! Jaké posílení a jaké občerstvení to dá duši! Ve světě není nic podobného. Pouze toto nasytí.

 

 

Z jídelny jsme šli do obýváku. Ten pokoj byl takový intimní a pohodlný. Měl jsme ho rád. Krb, čalouněné lenošky, pohovka, tichá atmosféra.

Řekl:“Toto je opravdu nádherný pokoj. Choďme sem často. Je tu samota, ticho, můžeme zde být spolu.“

Jako mladý křesťan jsme tím byl nadšen. Nemyslel jsme na nic jiného, než na několik minut důvěrného společenství s Ježíšem.

Slíbil mi: „Budu zde každý den časně ráno, přijď také a zahájíme den spolu.“

A tak jsem každé ráno chodil do obýváku. On vzal z poličky Bibli, otevřeli jsme ji a společně jsme ji četli. Ukazoval mi její bohatství a otvíral přede mnou její pravdy.

Moje srdce okřávalo, když ukazoval svou lásku a milost ve vztahu ke mně.

Byly to krásné chvíle.

Pomalu však pod tlakem jiných věcí se ten čas začal krátit. Nevím, jak k tomu došlo, ale začal jsme si myslet, že mám moc práce na to, abych trávil čas s Kristem.

Pochopte, nebyl v tom žádný záměr. Prostě k tomu došlo.

Nakonec nejen, že jsem čas zkrátil, ale tu a tam jsem  jeden den vynechal.

Bylo to něco nutného, co nestrpělo odkladu. Pak jsme vynechal někdy i dva dny po sobě a pak i déle.

Vzpomínám si na jedno ráno, když jsme běžel z bytu a koukal, abych už byl na cestě – tu jsem si všiml, že dveře obýváku jsou dokořán. Nahlédl jsme dovnitř.

V krbu hořel oheň a u něj seděl Pán.

Najednou jsme si s hrůzou pomyslel: Je to můj host. Já jsme ho pozval do svého srdce! On přišel a já si ho nevšímám. Neodvážil jsme se  pohlédnout mu do očí.

Řekl jsme mu: „Pane, odpusť mi, to jsi tu byl každé ráno?“

„Ano, vždyť jsem Ti řekl, že tu budu každé ráno. Pamatuj, že Tě miluji. Zachránil jsme Tě za obrovskou cenu. Toužím po společenství s Tebou. Nemáš-li kvůli sobě samému  a svým věcem čas  na chvilku ztišení, udělej to kvůli mně.“

Poznání:Kristus touží po společenství se mnou, že chce se mnou být a čeká na mně, proměnilo mé chvíle ztišení víc, než cokoli jiného.

Nenech Pána čekat v obýváku svého srdce, ale každý den si udělej čas, kdy s ním skrze Písmo a modlitbu budeš mít společenství.

 

Zanedlouho se mě zeptal: „ Máš nějakou dílnu?“

Ve sklepě mého srdce jsem měl ponk a nějaké nářadí, ale moc jsme toho neudělal.

Čas od času jsem šel dolů něco opravit nebo propilovat, ale nevyráběl jsme nic, co by stálo za řeč.  Zavedl jsem ho tam.

Rozhlédl se a řekl:“Tohle je  všechno docela dobře vybavené. Co ve svém životě děláš pro Boží království?“

Prohlédl si pár hračiček, které ležely na ponku.

Jednu z těch věcí vzal do ruky a řekl: „ Tohle je všechno, co ve svém křesťanském životě děláš?“

„Tedy,“ řekl jsem, „ vím, Pane, že toho není moc a opravdu rád bych dělal víc, ale zdá se mi, že nemám schopnosti a ani energii.“

„Chtěl bys být na tom líp?“ zeptal se.

„Jistě,“ odpověděl jsem.

„Dobře. Dej mi své ruce, uvolni se ve mně a nech Ducha skrze Tebe působit.  Vím, že jsi neobratný a nevíš, jak se k tomu postavit. Ale svatý Duch je nejlepší řemeslník a povede-li Tvé ruce, bud pracovat skrze Tebe.“

Obešel mne a položil své velké silné ruce pod mé, vzal nástroje do svých  zkušených prstů a začal skrze mne pracovat. Čím jsem byl uvolněnější a čím více jsme mu důvěřoval, tím lépe se mu pracovalo s mým životem.

Ptal se mne, jestli mám nějakou místnost pro přátele a známé.

Doufal jsem, že se na to nezeptá.

Měl jsem určité známosti, činnosti a zábavy, které jsem si chtěl nechat jen pro sebe.

Jednoho večera jsem se měl sejít s kolegy z fakulty. Když jsme odcházel, zastavil mne a zeptal se: „Dnes jdeš večer ven?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Dobře,“řekl, „rád bych šel s Tebou.“

Odpověděl jsem zmateně: „Pane Ježíši, opravdu nevím,jestli bys tam skutečně chtěl. Pojďme spolu někam zítra. Zítra půjdeme na modlitební shromáždění, ale dnes mám jinou schůzku.“

„To je mi líto,“ řekl, „ myslel jsem, že když si mě pozval do svého domu, že budeme dělat všechno spolu. Chci, abys věděl, že bych rád šel s Tebou.“

„Půjdeme někam spolu zítra,“ zamumlal jsem a vypadl ze dveří. Ten večer jsem byl na nic.

Jakým jsem byl pro Krista přítelem, když jsme ho úmyslně vynechával ze svých svazků, když jsem  dělal věci a chodil na místa, o nichž jsem věděl, že by ho to mrzelo.

Když jsme se ten večer vrátil, bylo v pokoji světlo.  A tak jsem to s ním šel prohovořit.

Řekl jsem: „Pane, poučil jsem se. Nemohu se cítit dobře bez Tebe. Budeme všechno dělat spolu.“

Pak vstoupil i do salonu mého domu a proměnil ho.

Přivedl do mého života nové přátele, nová uspokojení, novou trvalou radost.

Od té doby mým domem zněl smích a hudba.

 

Jednoho dne na mne čekal u dveří. Upřeně se na mě podíval a řekl:

“Je tu nějaký hrozný smrad. Je tu něco mrtvého. Táhne to odkudsi shora. Myslím, že je to v komoře.“

Jak vyslovil tato slova, věděl jsem o čem mluví. Ano, byla tam nahoře malá komora, snad jen dva čtvereční metry. Ta, jsem měl zamčeno pár osobních věcí, o nichž jsem nechtěl, aby je Kristus viděl. Věděl jsem, že je to všechno mrtvé a že to všechno hnije, ale tolik jsem je chtěl mít pro sebe, že jsem ani nechtěl přiznat,  že tam jsou.

Šel jsem s ním nahoru a jak jsme stoupali po schodech, byl ten zápach silnější a silnější. Ukázal na dveře.

Ve mně to vřelo. Jinak to nemohu říci.

Umožnil jsem mu přístup do knihovny, do obýváku, do dílny a teď chce i komoru o dvou čtverečních metrech?!

Řekl jsem si: Tak to by stačilo. Klíč mu nedám!

On jakoby četl mé myšlenky a povídá:

„Jestli si myslíš, že budu žít v tom smradu, tak se mýlíš. Jdu na zápraží.“

Viděl jsem ho, jak sestupuje ze schodů. Můj odpor byl zlomen.

Když Ježíše Krista poznáte a začnete ho milovat, pak nejhorší věcí, která se vám může stát, je ztráta společenství s ním.

Musel jsem to vzdát.

„Dám Ti klíč,“řekl jsem smutně,“ ale ty sám budeš muset tu komoru otevřít a vyčistit ji. Já na to nemám sílu.“

„Jen mi ten klíč dej,“ řekl. „Svěř mi komoru do péče a já už všechno zařídím.“

Třesoucí rukou jsem mu podal klíč. Vzal ho, šel ke dveřím, otevřel je, vešel a vynesl všechno to, co tam hnilo. Pak komoru vydrhl a vybílil. Byl s tím hotov za chvilku.

Ach, jaké to bylo vítězství, jaké vysvobození, když všechny ty mrtvé věci zmizely z mého života!

 

Tu mě něco napadlo: „Pane, přichází v úvahu, že bys převzal správu celého domu a zařizoval všechno tak, jak jsi to učinil s tou komorou. Převzal bys odpovědnost za můj život se vším všudy?“

Když odpovídal, jeho tvář zářila: „Jistě!“

Pokračoval: „Vždyť právě to chci udělat! Nemůžeš být vítězným křesťanem ve své vlastní síle. Nech mě jednat skrze Tebe a pro Tebe. To je ten správný způsob.“

Ale dodal pomalu:

„Já jsem jen host. Nemám žádné oprávnění, abych se do něčeho takového pustil, protože tento dům mi nepatří.“

Padl jsem na kolena a řekl jsem:

„Pane, tys byl host a já byl hostitel. Od nynějška budu služebníkem. A ty budeš Pánem.“

Rychle jsem běžel do sejfu, vyndal všechny doklady týkající se domu a s velkou radostí  jsem sepsal a podepsal smlouvu, kterou jsem pro tento i budoucí věk všechno předal do jeho vlastnictví.

„Tady,“ řekl jsem, „tady je všechno, co mám. Nyní je všechno Tvé. Na věky. Ty řídíš tento dům. Zůstávám tu jako Tvůj služebník a přítel.“

Od té doby, co se Pán Ježíš usadil v mém srdci a učinil z něj svůj dům, je všechno jiné.