Při čtení příspěvku "Krev - zdroj veškerého života" jsem si vzpomněla na jednu zcela neduchovní příhodu.

Když se sejdeme s bráchama  (mám tři) a jejich rodinama, je dobrá nálada, vínečko nám už trošku stoupá do hlavy, ozve se občas:

„Jano, mohla bys nám povykládat, jak jsi byla darovat krev.“

Vždycky dělám drahoty, jakože néé, že jsem to už říkala stokrát, nechávám se chvíli přemlouvat, ale pak se stejně těším, až to řeknu:). Těším se na jejich řehot.

Odmalička jsem málem omdlívala, když se ke mně blížila stříkačka, kterou mi sestřička chtěla odebrat krev nebo vpravit očkovací látku do těla.  Už pouhý pohled na krev byl pro mě stresující záležitostí.

Proto mnohé překvapilo, že jsem jednoho chladného rána stála na zastávce, odkud nás (mě a dobrovolné dárce krve z JZD Budoucnost Blatnice) měl autobus odvézt na transfuzní stanici do nemocnice v Kyjově.

Rozhodla jsem se totiž se svým strachem bojovat (bylo mi dvacet, byl tedy nejvyšší čas).

V té době bylo strašlivé zemětřesení v Arménii a všechny sdělovací prostředky nabádali lidi, aby darovali krev, které bylo tenkrát nedostatek.

Říkala jsem si TEĎ NEBO NIKDY, musím strach přemoci a udělat dobrý skutek – darovat krev pro Arménii. Jenom vědomí dobrého skutku mi nedovolilo ze zastávky zcela zbaběle zdrhnout.

JéZéDáci (pro mladší a nic netušící – pracovníci Jednotného zemědělského družstva, ke kterým jsem se přidala) si mě dobírali, já jen mlčela, bledla a upřeně sledovala nezvykle rychle ubíhající cestu.

Když jsem uviděla tabuli s nápisem MĚSTO KYJOV VÁS VÍTÁ, udělalo se mi strašně zle.

Ale už se nedalo nic dělat.

Před odběrem jsme museli dát trošku krve na vyšetření – ztuhla jsem, KRVE BY SE VE MNĚ NEDOŘEZAL  a tak se mi třásla zrovna ta potřebná ruka, že se sestra nemohla trefit do žíly a přede všemi netaktně poznamenala:

„Když se někdo tak strašně bojí, nechápu proč sem leze.“

Rozhodla jsem se její hrubá slova ignorovat v předtuše, že možná budu ještě potřebovat její odborné pomoci. Tlak mi totiž rychle stoupal, ruce se potily, odvaha mě opouštěla docela.

Čekání na výsledky bylo nekonečné. V koutku duše jsem doufala, že  třeba nebudu vhodný dárce nebo tak něco a byla jsem ochotná obětovat i džus a tu šunku (před dvaceti lety byla dost vzácná), která na dobrovolné dárce po odběru čekala. I to volno bych si v práci nadpracovala……..no, zkrátím to,

byla jsem vhodná.

Vyslala jsem k nebi střelnou modlitbu - aspoň v tomto bodě  je můj příběh duchovní, a s pomocí Boží (jinak si to nedovedu vysvětlit), jsem se dostala na lehátko k transfuzi.

Sestra – naštěstí jiná než ta, se kterou jsem se měla čest seznámit – byla na mě velmi laskavá a milá. Pořád něco brebentila,

ale já  jsem uviděla

STOJANY S KRVÍ a začala jsem se propadat do sladkého  bezvědomí.

Tma a černo.

Vzbudila jsem se až za mohutného potlesku.

Na okamžik jsem si myslela, že už jsem v nebi - všichni tam byli v bílém, tleskali a radovali se, a nějakou chvíli trvalo,

než jsem ve stavu beztíže rozeznala, že se na mě neusmívají líbezné tváře andělů,

ale smíchem rudé obličeje družstevníků.

Jeden z nich mě totiž v náručí vynášel v mdlobách z ambulance.

Dodneška nevím, zda se vůbec pokusili ze mě životadárnou tekutinu odebrat.

Zmátlo mě totiž, že jsem tak jako jiní dostala talíř šunky a džus.

Ale moc jsem si nepochutnala. Nevěděla jsem, zda mě tato odměna nebyla přidělena omylem a jestli tedy později nebudu muset ztrátu nemocnici nějak uhradit.

Pravděpodobně  jsem nepomohla ani jedinému Arméncovi, asi jsem neodevzdala ani mililitr krve, to fakt nevím, ale pobavila jsem celý zájezd družstevníků, kteří si mě dobírali při různých příležitostech ještě několik let.

Za pár let  - ve stejné nemocnici, kde jsem poprvé (a naposled) darovala krev,

jsem si u porodu na tuto příhodu ani nevzpomněla.