Nedá mi to, než se podělit o článek, který jsem našla na stránkách SlováckoDnes.cz. Napsal jej novinář Radek Bartoníček, kterého potkávám na různých akcích - mapuje život Slovácka. Píše moc hezky, citlivě...

Dušičkové psaní 

V noci se probouzím, rád bych napsal několik slov, ale nevím, jestli je lze vůbec napsat. Skoro bych vám raději doporučil - zajděte se třeba ještě dnes pozdě večer podívat na hřbitov. Zajděte se podívat tam, kde budeme spát svůj věčný sen, jděte pomalu a tiše, nechejte doma své starosti i všechny své plány, které vás budou jen zbytečně vyrušovat.

Šel jsem se takto podívat večer, v den svátku, který mi připadá ze všech svátků ten nejvzácnější - svátek zesnulých. Když  jsem mezi ně přišel a procházel se, zdálo se mi, že právě v takových okamžicích máme pocit , že se nám naše srdce svírá, zastavujeme se a uvědomujeme si tu nejkrutější nebo nejupřímnější pravdu - že náš život je konečný, že všechno to lopotné snažení má tady své definitivní zastavení, že jednou tady bude hořet naše svíčka, zatímco my už budeme navěky mlčet. Zůstane po nás „jen" všechno to dobré nebo zlé, co jsme tady na zemi vykonali a co jsme dokázali či nedokázali přenést do srdcí jiných.

Pozoroval jsem ty tisíce a tisíce svíček, plály za každého ze zesnulých, nebo - možná bych dodal - za každého z živých. Představoval jsem si právě tváře živých, kteří tady postávali ještě ve dne, to bylo lidí, nikdy jsem si neuvědomoval, že v naší vesnici tolik lidí žije. Vidím, že přišel každý, úplně každý, i ten, kdo už nemohl, opíral se o druhého, hlava mu klesala dolů, ale v ruce držel svíčku a zapaloval ji za blízkého zesnulého.

Myslel jsem, že tady mezi zesnulými je vždycky úplné ticho, ticho, které nemůžeme nikdy zaslechnout. Ale není to pravda. Včera jsem měl pocit, že na jeden den v noci, na jednu jedinou noc se ticho mění a my můžeme své blízké slyšet i vidět. Tisíce plápolajících plamínků totiž mlčet nedokáže, ohýbají se ve tmě, všelijak tancují a jejich zář dopadá na fotografie těch, kteří právě tady spí. Každá tvář tak ožívá a s ní ožívají i vzpomínky na ty, kteří tady byli v minulosti s námi. „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Vždyť znáte te nápis, který můžeme najít právě na mnoha místech věčného spánku ...

Když jsme mladí, nevěříme mu, jsme přesvědčeni, že nás se přece vůbec netýká. I včera jsem pozoroval, jak mnohé mladé tento pobyt na jakémsi hřbitově nezajímá a nebaví, ošívají se, nedokážou postát, nejraději by utíkali rychle pryč, protože nemají vztah k tomuto místu a dokonce ani k těm, kteří tady jsou. Je to logické, jsou mladí, smrt ještě nezačala rubat v jejich lese, a proto stále ještě věří, že jejich lesa se ani týkat nebude. Jenže, je snad nějaký les rubání uchráněn?

Když je nám dvacet - smrt se nás netýká! Třicet? Také ne! Čtyřicet? Padesát? S překvapením zjišťuji, že i ten, komu je sedmdesát, stále ještě věří v nesmrtelnost. Ještě zbývají vrstevníci, spolužáci. Ještě i v sedmdesáti se dívají na parte a jsou zaskočeni, že někdo stejně starý (nebo mladý?) odešel na pravdu Boží. To přece nemůže být pravda! On umřel? Ona umřela? „Zemřel náhle," objeví se potom na parte. Ale copak to je nějaké náhle?!

Ne ne, náš spánek není přece věčný, věčný je náš život, věčné je naše konání, pobíhání a mamonění!!! Spěchej rychle! Užij si rychle! Já, člověk, moc i síla největší, vybaven neomylným rozumem a pýchou, okouzlen vlastním obrazem v zrdcadle, já zaplním všechen prostor na zemi i na nebi, přede mnou budou zástupy jiných klečet a klanět se mi, líbat mi ruce a žádat o milodary. A já, budu-li chtít, budu jim je udělovat a válet se smíchy, co všechno jsou ochotni pro tyto milodary vykonat a jak hluboce jsou ochotni se přede mnou ponížit a za čímsi se pinožit.

Je čas jít. Dívám se naposledy na všechny ty plamínky, ještě jednou se dívám do očí lidem na fotografiích, jsem tady s nimi rád, ale zároveň šťastný, že mám ještě šanci jít sám, po vlastních, tam ke schodům a dolů k vesnici a světu - tam, kde je život.