Jsem proti eutanazii.

V debatě o legalizaci potratů se původně tvrdilo, že na ně dojde jen v opravdu mimořádných případech, např. když je ohrožen život matky.

Brzo ale začaly být povolovány i ze sociálních důvodů.

Dnes je možné zabít dítě třeba jen proto, že se mi nehodí těhotenství z důvodu již zaplacené zahraniční dovolené.

„Nerad bych se dožil doby, kdy budou nepotřební dědečci a babičky ze sociálních důvodů odváženi na umělé přerušení života,“ řekl v jednom rozhovoru Tomáš Halík.

Ano, eutanazie a potraty spolu úzce souvisí.

Myslím na jednu ženu.

Potkávám ji často. Bydlíme ve stejném městě. Jen letmo se pozdravíme a na okamžik setkáme pohledem. A spěcháme dál.

Jsem si téměř jistá, že se i v tom krátkém oka mžiku přeneseme obě do čekárny, kde jsme před lety společně strávily zhruba deset minut.

 Bylo ledové ticho.

Já sevřená strachem, v šestém měsíci těhotenství, čekal mě zákrok nutný k tomu, aby nedošlo k předčasnému porodu.

Ona s vyhaslým pohledem, tak zvláštně nahrbená, bílá jak stěna, téměř se nepohnula.

Nekonečné minuty ticha.

Kolik jí mohlo být – čtyřicet? Možná.

Později jsem se dověděla, že svolala rodinnou radu hned jak zjistila, že v ní roste nový život. Jednohlasně, bez milosti -  byl vynesen rozsudek smrti.

Ticho zahnal smích anesteziologa.

Rutina. Operační den.

„Tak nejdřív tu interrupci,“dal sestře pokyn lékař.

Dítě se ve mně začalo neklidně pohybovat.

Paní ztěžka vstala a následovala sestru.

S hrůzou jsem slyšela zvuk „vysavače“, který právě rozdrtil dítě.

 

A tak se potkáváme. A nějak nejde ten okamžik z čekárny na smrt vymazat.

Už dvanáct let.

A bolí.

Vidím jí to na očích.

Kdo ví, třeba stejná rodinná rada za čas rozhodne i o jejím životě....