Změřit se dá snad už skoro všechno – nedávno jsem četla na internetu výsledky výzkumu, kde vědci měřili radost.

Jak dlouho lidem vydrží radost z nových věcí.

Radost z nového oblečení, z nové kuchyně i radost z nové sedačky.

Nejdelší radost prý mají lidé z nového auta –  vydrží až tři měsíce – pak si člověk asi zvykne a radost se někam vytratí.

To se mně zdálo málo.   Kolik lidí si bere půjčky, zadluží se na několik let  než si pořídí něco nového (často i velmi zbytečného)  a radost z toho mu vydrží nanejvýš několik měsíců?

Přemýšlela jsem o tom, když jsem v sobotu odpoledne pekla jablečný koláč.

Starší holky dokončovaly pravidelný sobotní úklid, manžel  pracoval na zahradě a Johanka mi pomáhala s přípravou koláče.

Potěšena důvěrou, kterou jsem jí projevila, krájela úhledné měsíčky voňavých jablek.

Do těsta jsme spolu vkládaly kousky jablíček, bohatě navršily tvaroh a na to všechno spoustu posýpky. Vše jsme zasněžily vanilkovým cukrem a ještě dcera malinkými prstíky zatlačila do tvarohu dvě hrsti  oříšků.

Celé se to dalo do trouby krásně vyhřáté a přes sklo jsme sledovaly, jak nám to krásně zlátne.

A té vůně!

Přilákala všechny členy rodiny do kuchyně a než  koláč aspoň trošku vychladl, uvařila jsem velkou konvici ovocného čaje, přidala citron a kousíček zázvoru a pak jsme zasedli všichni ke stolu a s chutí se do té dobrůtky pustili.

A bylo mi jasné, že ty chvíle bych nevyměnila za žádnou věc.

Stejný názor měl zřejmě i Karel Čapek, když napsal:

„Nejkrásnější na světě nejsou věci,

ale chvíle,

okamžiky,

vteřiny….“