Naši rodiče i prarodiče nás děti vedli k　tomu, abychom brali kněze ve farnosti vždy jako zástupce Krista na zemi, prokazovali mu úctu a vážili si ho.

U některých dětí dospělí natolik zidealizovali postavu kněze, že není divu, když se některý žáček v　náboženství osmělil a upřímně se zeptal, zda pan farář chodí vůbec na záchod, tak nadpozemsky byl kněz někdy líčen.

Teprve později jsem přicházela na to, že kněz je sice posvěcená osoba, zástupce Kristův, ale je zároveň člověkem, který má starosti, bojuje se svou povahou, má svoje chyby a nedokonalosti jako každý jiný člověk.

Kněz, který se pro mě stal neobyčejně blízkým, dobrým člověkem a zároveň vzorem, autoritou a věřím, že dnes už i přímluvcem v　nebi byl a je P.MUDr.Ladislav Kubíček.

Poznala jsem ho v　roce 1987. Bylo mi 18 a chystala jsem se zrovna odmaturovat. S　partou mladých jsme k　němu přijeli do Vysokého nad Jizerou, kde tenkrát působil. Výjimečný člověk, kněz, lékař v jedné osobě. Nesmírně obohatil můj život.

Čím mě uchvátil? Prostě a jednoduše – to co hlásal, čemu věřil, to i poctivě žil.

Byl velmi náročný - především k sobě.

Ale nešetřil ani ty, kdo chtěli poctivě a upřímně prožívat svou víru.

Vždycky vedl k opravdovosti, upřímnosti, statečnosti, k tomu, aby se člověk dokázal ovládat a nežil v průměrnosti.

A zároveň měl velmi lidský a milosrdný přístup k lidem slabým a chybujícím.

Jeho postoj se někdy mohl zdát lidem tvrdý, proto mu mnozí neporozuměli a dostalo se mu i odmítnutí ze strany jeho spolubratří kněží.

Také jeho rodný bratr žijící v Austrálii mnohé pochopil teprve až po Ladislavově smrti.

Vždy hluboce ctil svobodu každého člověka, v žádném případě nikým nemanipuloval, to podtrhuji.

Jako lékař odmítl vykonávat interrupce, i když si byl vědom, že bude mít díky tomu problémy. Za své názory byl vězněn. Tvrdě pracoval v kamenolomu, později mu ztrpčovala život StB, zůstal pevný a věrný svému přesvědčení. Ve svém adresáři měl přes 3.000 adres, kněží mu posílali „případy“ hraničící s psychiatrií, pomáhal mnohým manželům překonávat krize.

Byla jsem svědkem, jak k němu přicházeli lidé zlomení životem. Vzpomínám na otce, kterému tragicky zemřel syn, spáchal sebevraždu. P. Ladislav se mu hodiny věnoval. Posiloval nemocné v hospicích a nemocnicích ( jezdili jsme tam s ním, abychom lidem zpívali), ve věznicích, zajímali ho lidé na okraji společnosti.

Maminka šesti dětí, Věra Smolková, s ním prožívala nejdramatičtější chvíle svého života - umírala na rakovinu a on se celé rodině stal blízkým přítelem, který je provázel a posiloval.

Každý člověk pro něj byl vzácný a jedinečný. Viděla jsem ho jako kněze klečet před svatostánkem, i na lešení při opravě kostelů nebo jako přednášejícího, kterého pozorně poslouchaly stovky lidí.

Ladislav si vážil každého života, i toho „neproduktivního“ nebo života odsouzeného pokrokovými lékaři k zániku.

Vzpomínám si, jak do České republiky přijel Sir Nicolas Winton, který zachránil stovky židovských dětí začátkem války před jistou smrtí.

Ty "jeho" děti, dnes už starší dámy a pánové, mu tleskaly a děkovaly za záchranu života.

Ladislav měl ve své duchovní péči spoustu maminek, které lékaři hnali z různých důvodů na potrat a P. Ladislav jim dodával odvahu a sílu nezničit nový život. A tak jsem si na něj vzpomněla právě když probíhalo setkání zachráněných lidí se sirem Wintonem.

Pokud by se měly shromáždit všechny děti, které díky Ladislavovi přežily „nezbytný“ potrat, netroufám si ani odhadnout, kolik by jich bylo.

P. Ladislav byl zavražděn na faře v Třebenicích v r. 2004. Denně se ptal Boha na Jeho vůli, které se pokorně podřizoval. Několikrát i veřejně dal Bohu souhlas i se způsobem, jakým ho Pán ze světa odvolá. Zavraždili ho (mimořádně brutálně) dva mladí kluci, kteří se vraceli nad ránem ze zábavy a šli na faru krást. Vím, že se i za ně u Pána přimlouvá a že jeho krutá smrt, ať se nám zdá jakkoliv nepochopitelná, má smysl. A ten potlesk stejně jednou uslyší. Díky za Tvůj život, Ladislave.

S　úctou Jana