Hudební skladatel Petr Eben složil nádhernou varhanní skladbu s názvem Laudé, neboli Chválím. Řekl, že základní myšlenka, která ho inspirovala byla v poznání, že naše doba je dobou hlubokého nevděku. Nevděku vůči lidem kolem nás, vůči světu, vůči Bohu. Všude jen nespokojenost, vzpoura, skepse. Jen po vděčnosti ani stopa. „Proto jsem chtěl svým dílem vzdát Bohu chválu, jinak by totiž musely kameny volat“, dodává skladatel.

„Jak se cítíš?“zeptala se mě kolegyně v práci, když jsme se bavily o oslavě mých čtyřicátých narozenin. Sama mi hned svěřila, jak se cítila ona, když ji čekalo toto jubileum: prý depka. Silná deprese z toho, že mládí je definitivně v háji a čeká ji jen postupné stáří, nemoci a nakonec….
Měla jsem úplně opačný pocit. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem byla obdarovaná.
Moje narozeniny vyšly zrovna na neděli. Dala jsem sloužit mši svatou na poděkování za dar života, za Boží blízkost, za manžela, dar mateřství a všechny dary a milosti, kterými Bůh prozářil můj život. 
V neděli ráno jsme chtěli vyrazit na mši s předstihem. Manžel šel nastartovat auto. 
Byl pořádný mráz, nastartovat se nepodařilo. Tak jsem se s manželem a dětmi vydala na asi půlhodinovou cestu do kostela pěšky. 
Mrzlo až praštělo, na cestě jsme nepotkali živáčka, sníh křupal pod nohama a já jsem najednou věděla, proč se nám nepodařilo nastartovat. Asi bych neměla takovou možnost se přede mší svatou tak zklidnit. Hlavou se mi promítal celý dosavadní život a uvědomila jsem si, kolik lidí ponesu spolu s obětními dary jako veliké DÍKY BOHU. 

Moje rodiče. 
Taťka nemohl přijet, ležel v Brně v Úrazové nemocnici, kde mu amputovali nohu. 
Procházel si křížovou cestou….bývala jsem k němu dost kritická, nelíbila se mi na něm spousta věcí, ale najednou jsem si uvědomila jak moc ho mám ráda…..
Mamka, obyčejná nenápadná, laskavá, usměvavá, taky má svoje bolístky. Byla a je věrná, nikdy jsem doma neslyšela slovo rozvod……oni mě předávali dar víry, oni mi nebránili, když jsem chtěla jít svou cestou, stáli při mně a tiše se modlili, když jsem stála před životním rozhodnutím….a dali mi veliký dar - tři skvělé bráchy, které mám moc ráda.

Manžel. 
Jsme spolu už skoro 15 let a někdy to dost skřípe. Máme takové dost drsné italské manželství a bolí mě, že jsou svědky našich hlasitých rozepří i děti, ale mám ho ráda, moc. 
Opírám se o něho. Učím se ho přijímat takového, jaký je. Ani on to se mnou nemá lehké.

Přátelé.
Tolik dobrých přátel mám kolem sebe! 
Každého z nich ponesu a poděkuju. Je to osvěžení na cestě životem, mít dobré přátele.

Sousedi. 
Jejich dvěma holkám jsme byli za kmotry u křtu, který přijaly už skoro v dospělosti. 
Jiřka velmi jemná, citlivá, vnímavá bytost, přijde si jen tak na kafe a popovídat. Máme k sobě velice blízko. 
Její muž Pavel má široké srdce. Nepotřebuje peníze shromažďovat, užívá si je s celou rodinou. Na první pohled se zdá, že o Bohu nechce ani slyšet. Ale znám příběh Šavlův a ne nadarmo nosí jeho jméno…
Jeho srdce je nejen široké, i velkorysé, svým dcerám nebrání, ale respektuje jejich duchovní cestu. A hlavně je upřímný, někdy až moc – to když má nějakou poznámku k mojí váze.

Přicházíme ke kostelu, kde už mezitím přijeli moji a manželovi příbuzní. Cením si toho, že přišli do kostela i ti, kteří tam jinak nechodí. 
Ve schole zpívají moje dvě starší holky písničku „Chvála dík, Tobě Bože zní“. Přála jsem si ji. 
Přijela kamarádka. Stálo jí to za to, aby sedla do auta a v tom mrazivém dni, po silnici pokryté ledovkou jela 30 km, aby byla se mnou na mši sv. 
Řekla mi, že to nejcennější, co si můžeme dát je náš čas. Tak mi ho věnovala….
Těší mě projevy přátelství, cítím, že lidé, kteří mi po mši sv. stiskli ruku a přáli mi, že to bylo z upřímného srdce.
S rodinou jdeme do restaurace na oběd a já mám touhu jim všem sdělit, nad čím jsem cestou do kostela přemýšlela. 
Mám touhu jim projevit svoje city, i když se to dnes moc nenosí. 
Vím, že je to potěšilo, když jsem řekla, jak jsou mi drazí a blízcí a že jsou pro mně darem. 
A dala jsem jim i domácí úkol.
Stejný, jako nám dal na pouti u sv. Antonínka jeden kněz. 
Ten úkol zněl: Máte-li někoho, kdo je Vám drahý, tak mu dnes řekněte: Děkuju a dejte mu políbení. 
Není to vůbec samozřejmost, je to totiž veliký dar, že máte vedle sebe někoho, kdo vás miluje.
K oslavě patří dobré jídlo, popíjeli jsme moravské vínečko a povídali si a smáli se a bylo nám spolu dobře. Moje nestarší dcera si připravila krátký kulturní program, kde mimo jiné uvedla tři věty, které prý nejčastěji používám: „Umyjte nádobí“ „Já se z vás zblázním“ a „Proč mě to děláte“ no a tak jsem zas byla na zemi.
Jana Ilčíková pro týdeník Naše rodina