Svědectví ze setkání matek

 

„Pane, chválíme Tě, že jsi Bůh, který pozvedá slabé, uzdravuje nemocné, posiluje, dává útěchu, chceme Ti dát plnou důvěru, ať jsme v jakékoliv situaci – ať prožíváme krásný život nebo neseme kříž, který není k unesení, chvála Tobě Pane,“ chválila Boha před několika stovkami žen v aule Biskupského gymnázia na setkání maminek paní Oldřiška.

A nebyla sama.

Ve svědectví zazněla slova chvály k Bohu, který pomohl v těžké situaci, posílil a dal útěchu…..

***************

Paní Anděla má 7 dětí. Slovo Boží dříve moc nečetla, ale v Modlitbách matek se na něho vždycky těšila.

Poznala jakou má sílu i na vlastní kůži.

„ Měli jsme ránu v rodině a ještě máme, dcera se seznámila s ženatým mužem – byli jsme z toho zoufalí s manželem a vůbec nevěděli co dělat,“ svěřuje svoje trápení. „ Manželka toho muže, se kterým se dcera schází, mě začala obviňovat, že za to můžu já, pronásledovala mě SMSkami, nazývala strašnými jmény. Za ně za všechny jsem se modlila, ale po jedné velmi škaredé SMSce jsem byla zoufalá,“ vzpomíná Anděla. Náhodně si otevřela Písmo, potřebovala se uklidnit a prosila Boha, ať jí pomůže– v Písmu se jí otevřel Žalm 109, kde četla:

„Bože má chválo, nestav se hluchým, když se na mě rozevřela ústa svévolná a lstivá, zrádným jazykem mě napadají, slovy nenávisti mě zasypali, bojují proti mně bez důvodu, osočují mě za moji lásku, zatímco já se modlím, za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nenávistí…“ – bylo mě jasné, že Pán Bůh mě chtěl odpovědět, velmi mě to posílilo i když to není ještě vyřešené, předávám všechnu tu bolest Bohu a prosím, aby jim dal poznat sebe, aby mohli svůj život upravit a došli poznání, že jejich vztah není dobrý,“ řekla paní Anděla.

 

*********************

 

Na setkání přišla také paní Jitka z Chrudimi – „Ještě u nás Modlitba matek není, byla jsem zde vyslána. Scházíme se a zpíváme s našimi dětmi, které si říkají Hluboké koření (koření jako klanění) a my jsme matky hlubokého koření. To co jsem zde zažila, určitě dám dál.“

 

**********************

 

Lenka od Kunštátu přišla svědčit o zkušenosti s posledním těhotenstvím:

„Čekali jsme třetí dítě (před 5 lety), všechno bylo v pořádku, ale pak jsme dostali dopis

od paní doktorky a já jsem tušila, že to bude něco znamenat.“

Lence vyšly špatné výsledky testů, dítě by mohlo být postižené - Downův syndrom.

Lékařka ji poslala na genetické vyšetření.

„Jela jsem tam s tím, že ať je to jak chce miminko bude. Odmítla jsem odběr plodové vody, šla jsem jen na ultrazvuk. Vcházela jsem do ambulance a slušně jsem pozdravila, ale lékařka hned na mě vyjela ironicky:“ Vy se tady tak usmíváte, já jsem zvědavá jestli se budete usmívat, až budete rodit“. .To mě zarazil ten přístup – asi jsme jim překazila kšeft, protože jsem šla „jenom“ na ultrazvuk. Klepala jsem se celou dobu vyšetření, doktorka mi jen jezdila po břiše, neřekla půl slova, nevěděla jsem na čem jsem.

Potom mi suše a odměřeně oznámila: „ Nic se tam neobjevilo, ale to neznamená, že tam nic nemusí být,“ povýšeně mě dala lístek od vyšetření. Jela jsem naprosto zhroucená domů, klečela jsem u dětí v pokojíčku a prosila Pannu Marii, pomoz mi, prosím, já to nezvládnu.

Pak jsem usnula a zbytek těhotenství byl naprosto už v klidu, nepocítila jsem strach, holčička se narodila zdravá, bude mít 4 roky, dalo to do kupy i moji rodinu, měli jsme s manželem problémy, stmelilo nás to, důvěřovali jsme Bohu“.

 

************************

 

Mamka 60 let, paní Jarmila – jako mladá chodila do kostela, ale vdala se a měla moc práce v zemědělství a na Pána Boha nebyl čas. Uběhlo 30 let . Zhroutila se a byla na tom zdravotně velice špatně. Stalo se to těsně před Vánoci. Manžel byl zoufalý a šel do kostela se za svou ženu pomodlit. Paní Jarmila ležela v nemocnici na přístrojích, když najednou pocítila šílenou touhu po Bohu zrovna v tu dobu, kdy se za ni manžel modlil. Přišel jí říct, že se bude chodit do kostela modlit, aby se uzdravila. Paní Jarmila si vzpomněla na svoji maminku: „ 30 let se za nás modlila , 30 let se nic nedělo a pak si Bůh přivinul do své náruče naši celou rodinu…“

 

************************

 

Blanka: „Nemáme skupinku, ale 3 děti mě přerůstají přes hlavu 11,16,19 let. Pociťuju, že Pán Bůh je strašně veliký a každého z nás má vepsaného ve své dlani. Nejmladší dcera se léčí s chronickou nemocí cytostatiky, modlila jsem se k Bohu, ale odpověď nepřicházela a pak jsem pochopila, že ta modlitba není správná. Teprve když jsem Bohu dceru i další děti úplně svěřila a odevzdala, přišel pokoj. Cítím se opečovávaná Bohem.“

 

***************************

 

Inka Klimešová z Pardubic se podělila se svou radostí: „U nás v rodině se adoptuje - stařenka, babička, teta a tedˇ přišla řada na mě. Tak jak děti dorůstaly měli 14-15 let, řekla jsem manželovi, že máme doma jakýsi klid, mohli bychom si někoho adoptovat. Manžel byl proti: No jestli si chceš někoho adoptovat, tak já jdu z baráku. Nechala jsem tomu volný průběh. Dcera chodila na praxi do kojeneckého ústavu, opatrovala miminka a přišla jednou s tím, že to jedno je tam takové hodné, sedí , nic nechce a má 8 měsíců. Začali jsme si ho brát domů přes víkendy, v neděli večer odváželi, vztah tam narůstal víc a víc. Manžel byl vykulený,ale nic neříkal. Pak jsme plakali, když jsme ho odváželi i chlapeček plakal, tak manžel se mě ptal: Ty bys ho chtěla? A já že jo, tak on to dovolil! Od adopce nás odrazovala psycholožka, že to bude vadit našim starším dětem. Já že ne, že ho mají rádi. Zrazovala nás dál:počkejte až budou vaše děti větší a najdou si partnery tak jim se to nebude určitě líbit! Partneři přišli, měli adoptovaného chlapečka rádi, on teď má 19 let a už pracuje a přinesl do naší rodiny mnoho radosti,“ usmívá se paní Inka.

 

******************************

 

Babička Alena z Prahy se odvážila na mikrofon přednést svoji zkušenost s Boží pomocí:

„ Dceři se všechno dařilo, dobře se vdala, oba vzdělaní a všechno plánovali. Ve 33 letech si řekli budeme mít dítě. Dcera otěhotněla, ale chlapeček se narodil v 5 měsíci a vážil 0,90 kg. Uvědomila jsem si, že to nemůže přežít, i to kuře má víc jak on, aspoň kilo, ale on neměl ani kilo. Nepřijímal jídlo, lékaři nás připravovali na to, že zemře. Byla jsem v Koclířově na duchovní obnově a ukázala jsem fotku malého vnoučka P. Vellovi. Na fotce byla jen spousta hadiček, bublina u pusy, tělíčko ani nepřipomínalo člověka. Prosila jsem P. Vellu: Mohl by jste se modlit za mého vnuka? On vložil ruce na fotku vnuka a prosil, aby všechno začalo fungovat jak má a výslovně řekl TEĎ HNED. Volala jsme dceři a ta mi řekla, že Adámek přes hadičku začal přijímat jídlo, chvála Bohu, druhý den už krmili přes stříkačku mlékem, takže to fungovalo. A v Koclířově byla skupina maminek z Brna a slíbily, že se za vnuka celý rok budou modlit, aby bylo všechno v pořádku. Tak jsem tady po roku a chci poděkovat, protože modlitba byla vyslyšena. Adámek vidí, slyší, běhá , tady je na obrázku, máme z něj velkou radost,“ doplnila šťastná babička.

 

****************************

 

Jana z Plzně: „Mám 5 dětí , věřícího manžela, zdálo by se, že by to mohlo všechno fungovat, ale není to tak. Právě můj manžel a naše manželství je pro mě největším křížem, nefunguje to u nás jak by mělo a to se odráželo i na dětech. Vždycky, když jsem děti čekala, modlila sem se za jejich víru, protože jsem poznala, že je to obrovský dar, nebýt víry tak tu nejsem. Měli jsme problémy se synem, odešel z domu, dva měsíce spal pod širákem, dával mi najevo to co mě strašně bolelo. Předkládala jsem vše Bohu, v Modlitbách matek, vím, že má moc všechno změnit. Po 2 letech se vše obrátilo, syn dnes přijde a chápe moji nelehkou roli a některý moje postoje.

Když jsme cítila, že nežije moc dobře v souladu se svým svědomím, připomínala jsem mu důležitou věc: I kdyby se v životě stalo cokoliv, může se k Pánu Bohu vrátit a aby to bylo to poslední, čeho by se vzdal v životě. Člověk je na cestě, může se všechno otočit, ale těmito událostmi Bůh vede člověka k tomu, aby na něho spoléhal, aby se modlil a zůstal s ním ve vztahu, dává mu mnohem víc, než za co prosí a žasnu jak poslední dobou je skvělej

režisér ….,“uzavírá Jana.

 

Na setkání Modliteb matek (proběhlo začátkem září v Brně) byla letos přítomná i Veronika Williams, zakladatelka tohoto hnutí. Není bez zajímavosti, že Česká republika byla první zemí, kterou Veronika před 12 lety navštívila, aby zde šířila Modlitby matek. Dnes je toto hnutí bez jakékoliv reklamy rozšířeno v 90 krajinách světa. Brožurka, podle které se matky modlí byla přeložena nedávno i do čínského, vietnamského a japonského jazyka.

 

Jana Ilčíková