Mojí stařence s láskou…

 

Věřím, že nebe je plné nejenom světců zvučných jmen, ale i těch nepatrných, pokorných lidí, kteří statečně prošli životem a o jejichž lidských kvalitách ví jen Bůh a možná hrstka nejbližších…

Věřím, že v nebi je také moje stařenka a představuji si její setkání s dobrým Bohem tak, jak jsem to četla v jedné knížce: … když před Boha přišla drobná babička, trochu rozpačitě se usmívá a je trochu nesvá z toho, že Pánu Bohu nic nepřinesla: „Co bych Ti také mohla přinést Pane? Jsem tady. Ale měla jsem Tě ráda, víš? A jak!“ prohlásí s nadšením. „Celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou….a pokaždé jsem se řídila Tvou svatou a božskou vůlí,“ říká tiše, trochu zastřeným hlasem, snad při vzpomínce na prožité bolesti.

 

Moje stařenka Marie Matuštíková žila skromně a prostě celý život. Vzpomínám si, jak jsme k ní chodily jako děti.

Pekla nepřekonatelné „báleše s makem“, nebo rýži na sladko se sušenýma trnkama – nikdy se mě nepovedla tak, jako stařence.

Přijala s manželem Janem čtyři děti – nejmladší moje mamka se narodila, když jí bylo skoro čtyřicet.

Její dny naplňovala práce na poli, péče o děti i dobytek. A přesto byla šťastná a pokojná a těžce se s hospodářstvím loučila, když se zakládala JZD a vyhrožovali vyloučením syna z vysoké školy…

Život nesl další těžkosti – velké zdravotní problémy, smrt vnuka, později manžela, syna, snachy….

Jako zlatá nit se životem mojí stařenky vinula pevná víra v Boha, dávala jí sílu všechno přijímat.

„Zvyknete si brzo, mami,“pohladila stařenku pohledem moje mamka, když jsme si ji stěhovali z rodné Lhoty k nám domů. Bylo jí už skoro osmdesát let, v tmavých očích stále jiskřička pohledu dítěte, ruce políbené stářím.

Bez pomoci se už neobešla – a právě byla na blízku jediná dcera, kterou v pozdním věku přijala ( jak je to na světě zařízené!)

Nebylo to lehké po tolika letech opustit svoji chaloupku, opředenou tolika vzpomínkami. Nesla to statečně a pokorně.

Odcházeli jsme do práce a do školy a to stařence dělalo společnost staré rádio. Strašně v něm rachotilo, ale nové nechtěla…připomínalo domov. Jmění, které si k nám přinesla? Kromě rádia i postel, velký obraz Panny Marie s Ježíškem, dřevěná krabice plná fotografií a dopisů od milovaných lidí a ošoupaný růženec - věrný průvodce života.

Radost jí udělala naše knihovna. Četla úplně všechno a večer nám o tom zaujatě vyprávěla. Jen zprávy v rádiu poslouchala s úzkostí: „Já tomuto světu už vůbec nerozumím, já už sem snad ani nepatřím…“

Jednou jsem stařenku potkala u koupelny.

„Děvčico je zle. Čistila jsem si zuby a ta pasta se mi zdá nějaká divná. Já už špatně vidím, dala jsme si tam nějaký krém, či co..,“ smála se na mě.

Zrak se rychle ztrácel. Číst už nemohla, tak seděla u okna a pozorovala dění na hřišti, které měla z okna našeho domu jako na dlani. Viděla tam často naši sousedku Helenku, jak se prochází se svým těžce mentálně postiženým synem. „Podívej kolik je tam lásky,“ říkala mi a ukazovala na paní Helenku, která si za ruku vedla svého dvacetiletého syna.

 

První Vánoce u nás…Jak Vám je stařenko zpříjemním, jak Vás potěšit, aby Vám nebylo u nás smutno…

Sbalila jsem třídu svých malých žáčků předškoláčků a šli jsme potěšit jednu hodnou babičku, které se může zrovna teď před Vánoci stýskat….

Patnáct párů boteček v předsíni našeho domu a halasný pokřik:

„My jsme Vám přišly zazpívat…“ Váš překvapený pohled a patnáct hlásků nesměle začalo: Narodil se Kristus Pán, radujme se…“

Oči plné slz, namalované obrázky zdobily nový domov ještě dlouho po Vánocích.

A zase plno radosti, to když se ve dveřích objevily sestry, tolik toho bylo nového v rodné Lhotě…

 

Se smrtí byla vyrovnaná dávno.

„Bolest do života patří, Janičko, nezapomeň na to. Každý nese nějaký kříž, každý zažije bolest, ztrátu…,“ říkávala.

V naší ulici se oběsila asi šedesátiletá paní. Před několika měsíci jí zemřel manžel a ona to neunesla. „Život jsme si nedali a ani si ho nesmíme vzít….ale dobře jí rozumím, to je veliká bolest…modlím se za ni,“ a tmavé oči se zadívaly kamsi hluboko do vzpomínek.

Hledaly chvíle před patnácti lety, kdy prožily stejnou bolest…

Několik dní jen v modrobíle pruhovaných peřinách. Vyčerpaná horečkou, zrnka růžence jen ztěžka opouštějí vřelou dlaň. Za pár dní je zas dobře. „Ještě to nebylo ono,“ posteskla si, „myslela jsme si, že už mě volá můj stařík.“

A pak stařence přidali stovku k důchodu, tak zase bylo škoda zrovna teď umřít.

„Je vás tady plný barák a já vám ještě přidělávám starosti,“ řekla jste jednou.

„Ale mami, co to říkáte, vždyť jste naša,“ řekla jí mamka a tak jsme to přirozeně vnímali všichni.

Když je to jenom trochu možné, je potřeba se o svého člověka postarat až do konce.

Odešla nám na Vánoce před jedenácti lety.

Kostel dýchal vánoční atmosférou, vysoké stromečky plné třpytivých zvonečků ji doprovázely na cestu poslední. Stařičký kněz v jejím milovaném lhotském kostelíčku promluvil nad rakví: „Moja maměnka mě vždycky říkávala:pamatuj si, Toníku, jednú to bude…“

A tak milá stařenko, vy už jste se dočkala…..necítím strach, jen pokoj a vděčnost za to, že jste tu byla s námi.

 

Pro týdeník Naše rodina Jana Ilčíková