Mami, ať spadne kostel…
Bylo líné sobotní dopoledne. Právě jsem dovařila oběd a chystala se ochutnat bramborovou kaši, jestli je dost slaná, když se naše osmiletá Kristýnka zeptala: „ Mami, víš co bych si moc přála?“ Určitě to bude nějaká panenka Barbie nebo něco podobného, pro naši malou slečnu moc důležitého, myslela jsem si. Mýlila jsem se.
„Já bych chtěla, aby spadla škola, zubař a kostel,“ řekla docela vážně a nečekajíc na odpověď vrátila se zpátky k pohádkové knížce, kterou si právě prohlížela.
Lžička s kaší zůstala trčet na poloviční cestě.
Cože to má spadnout?
Škola, to bych docela chápala, to jsem si přála v jejím věku taky a se mnou určitě občas každý, kdo tam denně musel.
Zubař, to bych také pochopila, i když máme moc hodného pana zubaře, přece jenom to nedávné vrtání dvou Kristýnčiných zoubků bylo bolestivé.
A ještě tam byl ten kostel. Obě starší holky si procházely obdobím, kdy se jim vůbec, ale vůbec nechtělo v neděli do kostela.
Vzpomínám na své pocity v dětství, kdy se u nás nediskutovalo, jestli se jde nebo nejde v neděli do kostela. I když jsem tam všemu nerozuměla a nudila se tam, nikdy mě ani nenapadlo, že bych si postavila hlavu.
Poobědvali jsme, poděkovali Bohu za jídlo, dali se do pravidelného sobotního úklidu.
Dřív, než si s Kristýnkou promluvím, chci trochu přemýšlet, jak jí vysvětlit, co ani moc vysvětlit nejde. Jak jí předat to, co bych jí tak ráda předala, jak jí povědět, že život bez víry, Boha by byl prázdný….jakým způsobem osmiletému dítěti vysvětlovat, že člověk potřebuje někde načerpat sílu, položit všechny svoje starosti, ale také poděkovat, chválit a oslavovat Boha, který je smyslem celého našeho života? Jak srozumitelně předat dítěti tu touhu po setkání s někým vzácným a zároveň blízkým….
Sama jsem si to prožila někdy v dospívání, kdy jsem si musela pravdivě zodpovědět: komu věřím, jak poctivě žiju podle toho v co jsem uvěřila, jaký má smysl můj život, víra…
Naši Kristýnku to také čeká, stejně jako naše další dvě holky, které se snažíme vést k Bohu. Jednou se budou muset samy rozhodnout, jakým směrem se vydají, zda v jejich životě bude místo pro Boha. Tady nepůjde nic lámat přes koleno, tady nejde donutit…..
A mě jako mámě nezbude nic jiného, než kleknout a prosit Boha, aby je nikdy neopustil a vedl si je k sobě, i přes jejich pády, i přes selhání…..
A já ten Jeho plán, který má s našimi dětmi budu muset respektovat a věřit Mu, že si je vede, i když té cestě třeba nebudu rozumět. Věřím mu, že je bezpečně provede všemi nástrahami, lákadly, vším, co je bude chtít zotročit…
……a kdyby třeba padly ty moje děti až na dno, bude tam i Bůh, aby jim pomohl, vyhrabat se ven….věřím Ti Pane,věřím.
Pro týdeník Naše rodina Jana Ilčíková
Komentáře
Myslím, že tímhle stadiem projdou, snad až na světlé výjimky, všechny děti. Není snadné v jednu chvíli pochopit, že draci a čarodějové neexistují, ale Bůh, který dělá zázraky v našich životech, je, přestože ho očima nevidíme. A když v kostele polovině kázání ještě nerozumí, usoudí, že víra je jen nuda a stále se opakující nedělní rituál. Ale důvěru k Bohu si každý hledáme postupně. Když je dítě malé, má malé problémy a je zvyklé, že mu pomůže maminka, tatínek, brácha... a teprve až vyroste a bude mít starosti větší, pochopí, že v některých věcech se můžeme obrátit jen na Pána, a jediný, kdo o naší starosti ví a chápe ji dřív, než my sami, je Bůh. Hodně důležitou věcí je způsob výuky náboženství. Co si pamatuji ze svých dětských let, vystřídala jsem hned několik míst, někde jsme jen hráli hry a neměla jsem pocit, že by nám to cokoli dalo, poté jsem zase chodila na náboženství do jedné školy, kde nás sice zkoušeli formou soutěží, ale vše bylo bráno strašně přísně, stále jsme museli povinně kreslit obrázky atd. A opravdu jsem víru pochopila asi až tehdy, kdy jsem začala jezdit s kamarády na různé fary, setkání mládeže apod. A už to nebyla povinnost, ale něco hlubšího. A co se výuky náboženství týče, kladu si teď podobné otázky i ve škole (církevní škola, ve třídě je asi 1/3 lidí nevěřících), buď se musíme učit tisíce zbytečností nebo zase profesorka rozvíjí hluboké úvahy, jímž málokdy rozumí i věřící. A vzhledem k tomu, že v minulých letech několik mých spolužáků od víry odpadlo, nemůžu přijít na to, jak by se náboženství pro věřící i ateisty najednou mělo učit. A těch, kteří odpadli, je mi strašně líto. Ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné, snad se zase vrátí :)Důležité jsou vždycky kořeny víry v rodině a modlitba je často opravdu to nejúčinější. Tak vám i holkách fandím :)
moje maminka tvrdi ze neni silnejsi modlitby nez modlitba matky za sve dite!
Snad žádné malé dítě nevidí přímou spojitost mezi kostelem a Bohem - vždyť ho tam nikdy nepotkalo, jen se o něm mluví... Jako mrně mi modlitby nevadily, zvykla jsem si na ně ve školce, byla jsem vedená k víře, číst bibli atd... ale kostel jsem taky ráda neměla a taky jsem si představovala jak spadne (na mně bohužel). Žádné dítě nemá rádo nudu. A sedět hodinu v kostele, nesmět pípnout nebo si hrát, poslouchat něco čemu nerozumím... to je prostě nuda, když je člověku sedm.<br />
<br />
Líbí se mi u nás tzv. bečárna - pokojík vzadu u dveří kostela, oddělený zdí a skleněnou stěnou. Uvnitř je koberec a erární hračky. Maminka s dítětem tam jdou, dítě si hraje, maminka sleduje mši (je tam reprobedna, tak vše slyší), pokud dítě pláče, ven to není slyšet a nikoho to neruší. Maminka může v klidu dítě pomalu připravovat na to, až jednou půjdou do lavice a ne do tohohle pokojíku, prostě postupně, jak to vývoj dítěte dovolí. Myslím, že je to výborná věc pro maminky, děti i ostatní návštěvníky kostela :).<br />
<br />
A další varianta jsou pěkné dětské mše, kdy se děti těší na kázání, které kněz říká přímo jim a takovým způsobem, že mu rozumí i ti nejmenší.
sem ráda že mamka takto píše.Ale když je modlitba matek nemůžeme dlouho usnout jak se tam smějí....
Áno, medzi najsilnejšie modlitby patrí modlitba matky za svoje dieťa - deti - .
Zdravím na Slovensko! Jana Pajanová je na Slovensku koordinátorka hnutí Modlitby matek. Maminky se schází pravidelně k modlitbě za děti a modlí se podle brožurky, kterou vydala zakladatelka hnutí Veronica Williams z Anglie. Pokud bude zájem, mohu zprostředkovat:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.