Mami, ať spadne kostel…

 

Bylo líné sobotní dopoledne. Právě jsem dovařila oběd a chystala se ochutnat bramborovou kaši, jestli je dost slaná, když se naše osmiletá Kristýnka zeptala: „ Mami, víš co bych si moc přála?“ Určitě to bude nějaká panenka Barbie nebo něco podobného, pro naši malou slečnu moc důležitého, myslela jsem si. Mýlila jsem se.

„Já bych chtěla, aby spadla škola, zubař a kostel,“ řekla docela vážně a nečekajíc na odpověď vrátila se zpátky k pohádkové knížce, kterou si právě prohlížela.

Lžička s kaší zůstala trčet na poloviční cestě.

Cože to má spadnout?

Škola, to bych docela chápala, to jsem si přála v jejím věku taky a se mnou určitě občas každý, kdo tam denně musel.

Zubař, to bych také pochopila, i když máme moc hodného pana zubaře, přece jenom to nedávné vrtání dvou Kristýnčiných zoubků bylo bolestivé.

A ještě tam byl ten kostel. Obě starší holky si procházely obdobím, kdy se jim vůbec, ale vůbec nechtělo v neděli do kostela.

Vzpomínám na své pocity v dětství, kdy se u nás nediskutovalo, jestli se jde nebo nejde v neděli do kostela. I když jsem tam všemu nerozuměla a nudila se tam, nikdy mě ani nenapadlo, že bych si postavila hlavu.

Poobědvali jsme, poděkovali Bohu za jídlo, dali se do pravidelného sobotního úklidu.

Dřív, než si s Kristýnkou promluvím, chci trochu přemýšlet, jak jí vysvětlit, co ani moc vysvětlit nejde. Jak jí předat to, co bych jí tak ráda předala, jak jí povědět, že život bez víry, Boha by byl prázdný….jakým způsobem osmiletému dítěti vysvětlovat, že člověk potřebuje někde načerpat sílu, položit všechny svoje starosti, ale také poděkovat, chválit a oslavovat Boha, který je smyslem celého našeho života? Jak srozumitelně předat dítěti tu touhu po setkání s někým vzácným a zároveň blízkým….

Sama jsem si to prožila někdy v dospívání, kdy jsem si musela pravdivě zodpovědět: komu věřím, jak poctivě žiju podle toho v co jsem uvěřila, jaký má smysl můj život, víra…

Naši Kristýnku to také čeká, stejně jako naše další dvě holky, které se snažíme vést k Bohu. Jednou se budou muset samy rozhodnout, jakým směrem se vydají, zda v jejich životě bude místo pro Boha. Tady nepůjde nic lámat přes koleno, tady nejde donutit…..

A mě jako mámě nezbude nic jiného, než kleknout a prosit Boha, aby je nikdy neopustil a vedl si je k sobě, i přes jejich pády, i přes selhání…..

A já ten Jeho plán, který má s našimi dětmi budu muset respektovat a věřit Mu, že si je vede, i když té cestě třeba nebudu rozumět. Věřím mu, že je bezpečně provede všemi nástrahami, lákadly, vším, co je bude chtít zotročit…

……a kdyby třeba padly ty moje děti až na dno, bude tam i Bůh, aby jim pomohl, vyhrabat se ven….věřím Ti Pane,věřím.

 

Pro týdeník Naše rodina Jana Ilčíková